Ústavněprávní vymezení práva na samosprávu ve vybraných zemích střední Evropy

DOI: https://doi.org/10.71372/SGMG2200

Klíčová slova: právo na územní samosprávu, samostatná působnost, přenesená působnost, jádro územní samosprávy, princip abstraktní obce, autonomie obcí

Abstrakt: Tato stať analyzuje ústavněprávní vymezení práva na samosprávu v Rakouské republice, Spolkové republice Německo a Švýcarské konfederaci. Jde o země střední Evropy, ve kterých mezi lety 1948 až 1989 nedošlo k právní diskontinuitě. Obsah práva na územní samosprávu je proto ve sledovaných zemích oproti České republice širší a detailnější. Článek usiluje zejména o představení těch aspektů práva na samosprávu, které v České republice neexistují. Společným znakem sledovaných zemích je institucionální ochrana územní samosprávy, podle které je chráněna obec jako typ, a nikoliv každá obec. Naopak k odlišnostem patří rozdílný obsah a míra záruk územním samosprávným celkům na federální úrovni v relaci k zemské a kantonální úrovni. Federální úroveň je nejsilnější v Rakouské republice, zatímco ve Švýcarské konfederaci nejslabší. V případě Spolkové republiky Německo zaujímá čl. 28 odst. 2 ZZ na celém území SRN sjednocující úlohu jdoucí nad rámec minimálního standardu. Výsledky analýzy jsou stručně komparovány s právem na samosprávu v České republice. K nejpodstatnějšímu rozdílu mezi ČR a sledovanými zeměmi náleží nižší míra ochrany samostatné působnosti, kterou obce vykonávají na základě zákona. Silná ochrana obcí ve sledovaných zemích není obecným principem, vyplývajícím např. z Evropské charty místní samosprávy, nýbrž pouze z práva těchto zemí. Skutečnost, že v České republice není chráněna určitá část samostatné působnosti, může být navíc při realizace potřebných reforem vnímána i pozitivně, neboť český zákonodárce není příliš svázán obsahem práva na samosprávu, jako je tomu ve sledovaných zemích.

Dostupné v ASPI Stáhnout