Článek podrobně rozebírá judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) týkající se omezení činnosti politických stran (rozpuštění, pozastavení činnosti či zamítnutí registrace politické strany). Detailně je rozebrána zejména judikatura k čl. 11 Evropské úmluvy o lidských právech (svoboda sdružování) a k čl. 17 téže úmluvy (zákaz zneužití práv). Autor dospívá k závěru, že ESLP při posuzování případů rozpuštění politických stran zkoumá zejména, zda existují dostatečné důkazy o tom, (1) že program dané strany vykládaný s přihlédnutím k jednání a projevům představitelů politické strany je v rozporu s pojetím demokratické společnosti; (2) že toto riziko ohrožení demokracie je dostatečně bezprostřední; (3) že jednání a projevy představitelů, které jsou zohledňovány v rámci posuzování věci, jsou přičitatelné dotčené politické straně. Aplikace těchto kritérií je posléze rozebrána na kauzách Refah Partisi proti Turecku a Batasuna proti Španělsku.

Wagnerová W.: Suverenita z různých perspektiv

Autorka v první části zprostředkovává různé koncepty suverenity, a to z pohledu sociálních a právních věd. V další části se zaměřuje specificky na otázky suverenity státu, na kterou navazuje část věnovaná U.S. zkušenosti a zacházení se suverenitou. Zhodnocení přiblížených východisek ústí do nejrozsáhlejší části, která čtenáře seznamuje s pojetím suverenity v judikatuře Ústavního soudu, a to v nálezech ve věcech cukerných kvót Pl.ÚS 50/04, Lisabonská smlouva I. Pl.ÚS 19/08 a tzv. Lisabonská smlouva II. Pl.ÚS 29/09.

Pipková H.: Koncept dobré víry v řízení o přihlášce ochranné známky

DCFR definuje dobrou víru jako duševní postoj charakterizovaný čestností a absencí vědomí, že domnělá situace není situací pravdivou. (Good faith is a mental attitude characterised by honesty and an absence of knowledge that an apparent situation is not the true situation.). Posouzení, zda přihlašovatel ochranné známky byl či nebyl v dobré víře, náleží jak národním orgánům členských států Evropské unie, tak i příslušným unijním orgánům. Pojem zlá víra resp. nedostatek dobré víry, není pojímán v evropském spektru právní kultury ve stejné míře. Naráží se na zásadní obsahové, resp. významové diferenciace. Zásadně je v členských státech definována bona fides dobrá víra, jejímž opakem, jejím zrcadlovým obrazem, je zlá víra, která počíná tam, kde končí rozsah pojmu dobrá víra. Teorie proto vychází z konceptu dobré víry. Ohledně důkazního břemene při posuzování dobré víry v této oblasti je podstatné, zda má být dobrá víra přihlašovatele ochranné známky presumována, či nikoliv. Princip bona fides je zásadně spjat s presumpcí poctivosti jednajícího účastníka soukromoprávního vztahu. Pojem zlá víra v unijním známkovém právu interpretoval ESD ve věci (xxx)_vytyčením třech podmínek, které musí být splněny (conditio sine qua non), aby bylo možno jednání přihlašovatele ochranné známky označit jako učiněné ve zlé víře. V důkazním řízní je nutno prokázat, zda přihlašovat ví nebo musí vědět, že někdo jiný používá takové označení, zda přihlášení bylo učiněno k zablokování užívání třetí osobou a zda zboží požívá další právní ochrany.

Vyhledávání

Pro předplatitele

Pro editory

přihlásit

Inzerce

suchnova@wkcr.cz

WebHosting Rozhled