| Abstrakty publik. článků |
česká část
anglická část
|
 |
| Archiv časopisu |
| Jurisprudence |
|
| EMP |
|
|
od 15.4.2007
|
Břicháček T.: Otazníky kolem Společného referenčního rámce pro evropské smluvní právo
Článek je věnován politickým otázkám spojeným s projektem Společného referenčního rámce
(CFR) pro evropské smluvní právo iniciovaným Evropskou komisí. Ta jej nejčastěji prezentuje jako nezávaznou příručku obsahující základní zásady, modelové definice a normy práva smluvních závazků, která by měla sloužit jako inspirační zdroj institucím EU při přípravě nových a revizi stávajících právních předpisů EU a tím přispívat ke zlepšení jejich kvality a koherence. Při bližším pohledu zjistíme, že jde o citlivé politické téma; projekt je totiž mnohými spojován s myšlenkou vytvoření jednotné právní úpravy smluvních závazků na úrovni EU či dokonce evropského občanského zákoníku. Jsou zde obavy, že by mohl posloužit jako jakýsi trojský kůň k prosazení takové unifikace.
Autor představuje projekt v širších souvislostech unifikačních iniciativ na poli soukromého práva a analyzuje jeho politický potenciál a účelnost ve světle jeho deklarovaných cílů. Dospívá k závěru, že obavy jsou důvodné.
Kandalec P.: Zrušení podloudně získaného státního občanství
Článek 12 odst. 2 Ústavy České republiky stanoví, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Příspěvek se snaží naznačit meze této nedotknutelnosti v případech, kdy je státní občanství nabyto udělením a posléze vyjde najevo, že žadatel o udělení státního občanství úmyslně uvedl ve své žádosti nepravdivé skutečnosti, anebo dokonce použil při jeho získávání nátlaku či korupce. S odkazem na aktuální judikaturu německých soudů je argumentováno pro možnost zrušení takto získaného státního občanství, aniž by přitom bylo nutno provést zásahy do stávající Ústavy České republiky. Opominut přitom není ani evropský rozměr problematiky dnes stále aktuálnější občanství Evropské unie.
Svoboda K.: Soudní rozhodnutí jako právní skutečnost sama o sobě
Během civilního sporu mohou účastníci činit dva typy úkonů. Jednak úkony čistě procesní povahy, jednak úkony, kterými zasahují do hmotněprávních vztahů, které jsou předmětem řízení. Vzájemná žaloba však může obsahovat obojí. Je tomu tak tehdy, když do ní žalovaný kromě samotného vzájemného návrhu zakomponuje i námitku započtení. U takto smíšeného úkonu nelze odpreparovat jeho hmotněprávní složku od složky procesní. Proto soudu nezbývá, než ke vzájemné žalobě přistupovat jako k celku a její případné vady posuzovat výhradně podle procesních předpisů (§ 43 o. s. ř.). To však znamená, že soudce musí poskytnout instrukci, jak odstranit mimo jiné i vadu hmotněprávní složky vzájemné žaloby. Tedy postupovat nad rámec zákonem stanovené poučovací povinnosti. Ve vztahu k protistraně však k žádnému podobnému efektu nedochází. Žalobce totiž žádnou součinnostní povinnost ve vztahu k žalovanému nemá. Pokud je vzájemná žaloba doručena žalobci fikcí, nedojde skrze takové doručení k uplatnění námitky započtení. Žalobce se totiž o námitce započtení za při využití takového typu doručení nedozví (§41 odst. 3 o. s. ř.).
|
| Vyhledávání |
|
Inzerce
|
|
|
