Iveta Jirušková
Články 54 až 58 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. 6. 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích podepsané v Schengenu dne 19. 6. 1990 zakotvují zásadu ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž) jako zásadu s mezistátními účinky. Podle článku 54 Schengenské prováděcí úmluvy totiž : Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána. Praktickému uplatnění této zásady v schengenském prostoru značně napomohl svojí judikaturou Soudní dvůr. Jeho přístup k výkladu zásady ne bis in idem je zcela ojedinělý, už jen proto, že ji interpretuje v její netradiční mezistátní podobě. Navíc, Soudní dvůr zjevně nesleduje snahu přiblížit se výkladu této zásady v jiných mezinárodněprávních instrumentech, ale zakládá ji na dvou zásadách vyplývajících z právního řádu Evropské unie, a to na vzájemné důvěře a vzájemném uznávání mezi členskými státy v oblasti trestního práva, a dále na svobodě pohybu osob. Tento článek především shrnuje podstatné závěry, k nimž Soudní dvůr dospěl při výkladu zásady ne bis in idem upravené v článku 54 a násl. Schengenské prováděcí úmluvy ve svých rozhodnutích. Současně poukazuje na některé problémy, které se ve smluvních státech při aplikaci této zásady vyskytly.

Vyhledávání

Pro předplatitele

Pro editory

přihlásit

Inzerce

suchnova@wkcr.cz

WebHosting Rozhled